Příběhy slepého vypravěče

 Obsah

   Šla jsem ulicí k domu muže, kterému říkají „Slepý vypravěč“. Nevěděla jsem, co mne čeká. Pracuji v novinách a šéfredaktor mi řekl, abych s ním udělala rozhovor a zjistila o něm něco víc.
   U domu stál mladý muž. Celkem pohledný, asi kolem dvaceti let, byl vysoký, s krátkými světlými vlasy. Měl zajímavou tvář. Souměrnou, se zelenýma očima a světlým obočím. Tvářil se velmi sebevědomě. To přece nemůže být on, napadlo mne. Je tak mladý.
   „Promiňte, vy tu bydlíte?“
   „Ano.“ odpověděl. Měl velmi příjemný hlas.
   „Hledám někoho, komu říkají „Slepý vypravěč“, neznáte ho?“
   „Znám,“ usmál se, „já jsem ten, jak říkáte, „Slepý vypravěč“, ale jmenuji se Petr.“
   „Mohla bych vám ...“
   „Položit několik otázek?“ dopověděl za mne. „Jistě. Pojďte dál.“ Vedl mne do svého bytu a já neměla představu, jak to dopadne.
   „Proč vám tak říkají?“ zeptala jsem se, když jsme si sedli a já začala nahrávat náš rozhovor.
   „Vyprávím příběhy lidí, které většinou neznám. Pravdivé příběhy.“
   „Všechno, co vyprávíte, je pravda? Jsou to příběhy lidí, kteří žijí?“
   „Žijí nebo žili. Ale já měním všechny detaily, jména a místa, takže vznikne jiný příběh.“
   „Mohl byste mi nějaký vyprávět?“
   „Samozřejmě.“ zavřel oči, chvíli se soustředil a pak začal mluvit.

RÁNY OSUDU

   Jmenuji se Martin. Jednou bych chtěl napsat knihu povídek. Takové epizody. Mohlo by se to jmenovat RÁNY OSUDU nebo tak nějak podobně, aby to vystihovalo ty tragédie lidského života. Mého života.
   Hned ta první. Iveta. Nic mezi námi nebylo. S Ivetou jsem si jen dopisoval. Jenomže jsme si přestali rozumět.
   Potom za rok. Tereza. To bylo stejné. Potkal jsem ji na stejném místě. Další rok jsme si psali a zase to skončilo. Pak se ozvala ona, zase neúspěšně. Ono to vlastně ani nezačalo.
   A teď Šárka. Do toho přišel Robert. Mají se rádi. Ale já jim to přeju. I když to možná zní divně. Já bych si spíš měl přát, aby Robert odešel, ale to by zase ublížilo Šárce a to já nechci.
   Chtěl bych patřit k těm lidem, na které se může Šárka vždy spolehnout, když bude něco potřebovat. Ale dnes mi tím telefonátem vyrazila dech. Jenom jsem jí zavolal, chtěl jsem jí zase slyšet. Poslední dobou jsme neměli moc času ani příležitostí si promluvit. Dřív jsme si zavolali, a pak jsme spolu i hodinu mluvili, jenom tak, o všem.
   Když se Robert včera zmiňoval, že jdou vybírat prstýnky, myslel jsem, že to bylo z legrace. Ale on to myslel vážně. Bohužel.
   Dnes mi Šárka řekla, že je taková rozhozená, zeptal jsem se proč. Řekla, že je to z Roberta, že v tom je svatba.
   Ale nechtěl bych si stěžovat, beru to jako zkušenosti. Fakt je, že když ke mně přišla Šárka poprvé, měl jsem se o něco pokusit.
   Těch příležitosti bylo moc. Ale já nedokážu zaútočit. Asi bych se to měl naučit. Nechci celý život strávit v čekárně čekáním na zázrak, na to, že se něco stane, že si někdo najde mně. Pokud je šance, využít ji.
   Začnu hledat znovu. A nepřestanu. Když už něco začnu, nedokážu přestat. Protože nikdy nevím, jestli za tou další zatáčkou už není úspěch.
    Doufám, že mi Šárka někdy zavolá. Třeba, až jí bude nejhůř.

   Petr otevřel oči. Po celou dobu jeho vyprávění jsem ho pozorovala. Vypadal, že ani nevnímá okolní svět. Soustředí se jen na své vyprávění.
   Ten příběh mi moc neřekl. Zdálo se mi, že ani neměl konec.
   „Jsou to jen útržky.“ přerušil mé úvahy Petr.
   „Víte něco o těch lidech, o kterých jste mluvil?“
   „Pokud nechci, tak nic. Ale také můžu vědět všechno, co vědí o sobě oni sami.“ odpověděl.
   „Kdo to je ten Martin? A o čem to celé vlastně bylo?“ zeptala jsem se.
   „Martin je celkem obyčejný mladý muž. Jen je hrozně nesmělý. Po několika letech opět potkal dívku, kterou dříve dlouho znal. Zamiloval se do ní. Bohužel jí to nedal nijak znát. Jak to dopadlo, už víte.“
   „A co si teď myslí ta Šárka?“ začínala jsem být zvědavá.
   „Šárka? Tak poslouchejte.“ začal znovu se zavřenýma očima tiše vyprávět.

VYZNÁNÍ

   Sedím tu sama a přemýšlím o událostech několika posledních týdnů. Musím myslet na Martina.
   Když jsme spolu jeli do Německa, měl na sobě džínsy a černý rolák, seděl na sedadle vedle mne, měl ruce zkřížené na hrudníku, opřenou hlavu, zavřené oči. Vypadal velmi smyslně.
   Tehdy jsem si poprvé představila, jaké by to bylo, kdybychom se spolu líbali. Tuhle myšlenku jsem ale okamžitě zavrhla. Objevovala se častěji. Vždy jsem si řekla - jsme přeci jenom přátelé, dobří přátelé. Jako přítele budu Martina brát vždy stoprocentně.
   Tuším, že se mu asi líbím, a možná jsem i ráda, že mi to neřekl, že mně má rád. Asi by to nedopadlo dobře.
   Budu si brát Roberta. On je po všech stránkách skvělý. Je doslova nabitý představivostí, fantazií, citem, který dokáže rozdávat.
   Nejsem jediná holka, která se k Martinovi hodí, je jich určitě daleko víc. Myslím si, že je hodně příjemný kluk, se kterým se dobře povídá. On tu svou pravou lásku potká. I když třeba za několik let. Je fantastický člověk, a dívka, která s ním bude chodit, bude šťastná. Tím si jsem jistá.
   Vím, že mám schopnost lidi vykolejit, ale rozhodně nikomu nechci ublížit.
   Hodně přemýšlím, a možná kdybych tolik nepřemýšlela, bylo by to asi lepší.

   „Ta Šárka asi nemá jednoduchý život. Ona je má ráda oba.“ řekla jsem, když Petr domluvil.
   „Ano, má. Ale každého jiným způsobem. Martin je přítel, který ji vždy vyslechne, poradí a pomůže. Může mu říci úplně všechno, i věci jemu nepříjemné, aniž by ho ranila.
   Naproti tomu Robert,“ pokračoval, „má stejné vlastnosti, ale ona v něm vidí i svého životního partnera, pro kterého udělá cokoli, aby byl šťastný. Ví, že Martin je šťastný jen z vědomí, že je pro ní stoprocentním přítelem, na kterého se obrátí vždy, když jí bude zle.“
   Na chvíli se odmlčel a potom pokračoval.
   „Tohle mi můžete věřit. Já je znám osobně všechny tři. Šárku, Martina i Roberta.“
   Tak tohle mně opravdu překvapilo. Myslela jsem si, že celou dobu mluví o lidech, které nezná.
   Do místnosti vstoupila dívka. Štíhlá, menší než Petr, s dlouhými hnědými vlasy a se zelenýma očima. V krásné tváři jí hrál lehký úsměv. Než jsem stačila nějak reagovat, otočila se a odešla. S tázavým pohledem jsem se obrátila na Petra.
   „To byla Veronika, moje partnerka, žije tady se mnou.“ vysvětlil Petr. Zamyslela jsem se.
   „Vy jste Petr, ona Veronika ...“ Rozhlédla jsem se kolem sebe. Až teď jsem si uvědomila, že ten byt znám. I když nepřímo.
   „Vy jste ...“
   „Pokud myslíte na Pravou tvář, tak ano.“ dopověděl za mně.
   „Vypadáte mladší. A Veronika je mnohem krásnější, než jakou jsem si jí představovala. Teď už vám věřím všechno, co jste řekl.“
   „Děkuji.“ usmál se Petr.
   Začala jsem se na něj dívat jinak. Jakoby to byl muž, kterého znám už dávno.
   „Co vlastně děláte, pokud necestujete, nevyprávíte nebo zrovna nezachraňujete lidstvo?“
   „Maluji.“ odpověděl s úsměvem.
   Zase se projevila moje profesionální neukojitelná zvědavost.
   „Mohla bych vaše díla vidět. Prosím.“
   „Mohla, ale jenom na fotografiích. Já totiž maluji na tělo. Přesně řečeno na Veroniku. Většinou. Někdy na více těl najednou. Ale raději vám to ukážu, těžko se to popisuje.“
   To měl pravdu. Když se vrátil a podal mi fotografie, dívala jsem se na ně s téměř posvátnou úctou. Bylo to nádherné, překrásné, okouzlující, nepopsatelné. Bylo na nich snad všechno, co si člověk dokáže představit, když se řekne krása.
   „Je asi zbytečné, ptát se, kde na tohle berete inspiraci.“ řekla jsem, aniž bych si přestala prohlížet. Petr se jen usmál.
   „Jaké to je, malovat na tělo?“
   „Když máte dobrý model a fantazii, jde to samo a je to velmi zajímavá záležitost.
   Používám štětce z Japonska, protože je potřeba, aby byly velmi jemné. Někdy maluji jen rukama. Jenom je mi líto, že takové výtvory nejsou trvalé. Jednou jsem zkoušel použít sochu, ale to prostě není zdaleka tak dokonalé, jako když se to celé hotové dílo může pohnout.“
   Diktafon se vypnul.
   „Asi bych už měla jít. Nechci vás zdržovat. Bylo velmi příjemné, poznat vás osobně. Děkuji za všechno, co jste mi dnes řekl.“
   „Můžete kdykoli znovu přijít. U nás budete vždy vítána. Veronika si s vámi určitě také ráda popovídá. Třeba o tom, jaké to je, být modelem při malování.“
   Když jsem vyšla před dům, řekla jsem si, že ten den stál opravdu zato.
   Stmívalo se.
   Začínalo být chladno.

Pokračování...