Šla jsem za ním znovu. Tentokrát soukromě. Bez ohlášení. Zaujal mně. On, jeho život a jeho příběhy.
Slíbila jsem si, že se od něho nenechám ničím překvapit.
Ale překvapil mně už tím, že mi otevřel ještě dříve, než jsem stačila zazvonit.
„Dobrý den, rád vás znovu vidím.“ řekl s úsměvem.
Mlčení byla moje hlavní zbraň. Řeknu jen to, co bude nutné.
„Já vás také. Doufám, že vás neruším?“
„Nerušíte, čekal jsem vás.“
Šla jsem dál. Posadili jsme se do obývacího pokoje. Na stolku stály dvě sklenice. Petr se z jedné napil,
druhá byla připravená pro mně. Ochutnala jsem. Mělo to velice zvláštní, aromatickou chuť.
„Když jsem minule odešla, napadlo mně několik otázek. Třeba komu své příběhy vyprávíte?“
„Chodí za mnou různí lidé, kteří chtějí buď poradit v nějaké situaci nebo jen slyšet mé příběhy. Jako vy.“
„K vám se chodí lidé radit?“
„Ano. Několik přátel. V každém příběhu je totiž řešení nějaké situace. Třeba včera tady byl Ivan.
Dělá mu problémy seznámit se s nějakou dívkou. Vyprávěl jsem mu dva příběhy.“
- Mám? Stejná otázka snad už po sté. Jednou to stejně musím udělat, tak na co ještě čekám?
Co když už na další stanici bude vystupovat? Zastavím jí? Ale na co se jí mám zeptat? -
Potkává jí skoro každý den v metru. Líbí se mu, ale neví jak jí oslovit.
Stejné myšlenky má i ona. Všimla si ho hned poprvé. Je nesmělá, takže nedala nic najevo. Čeká, co udělá on.
On už nechtěl čekat. Vystupuje. Vystoupil s ní.
„Ahoj. Máš chvilku?“ zeptal se, když se zastavili.
„Ahoj. Mám.“ odpověděla a srdce se jí rozbušilo očekáváním.
„Já jsem Tomáš.“
„Iveta.“
Nevěděl, kde začít, ale teď už nemohl couvnout.
„Jezdíme spolu už delší dobu. Do dneška jsem nevěděl ani jak se jmenuješ. Zaujala jsi mně.
Chtěl bych říct, že tě mám rád. Ale kdo ví, co je to láska?“ nadechl se, hledal slova.
„Je to snad pocit, který mám vždy, když se setkají naše pohledy?
Nebo je to neschopnost soustředit se, když tě vidím? Nebo touha vidět tě zase?
Jestli tohle znamená mít rád, potom tě mám rád. Jestli tohle je milovat, pak tě miluju.
Jestli to je začátek něčeho, potom mezi námi, mezi mnou a tebou, něco vzniká. Takhle to cítím já.“
Znovu se nadechl. Rozhodoval se, jestli má pokračovat.
Nevím, jestli ty cítíš totéž. Možná, že ...“ nedořekl.
Položila prst na jeho rty.
„Neříkej to,“ zašeptala, „prosím.“
Dala prst dolů a políbila ho. Lehce, krátce.
V tu chvíli věděl, že ona má stejný pocit. Byl rád, že to udělal a nečekal na zázrak.
Z metra odcházeli spolu.
Konečně usnul.
Seděl až úplně vzadu v autobuse. Přímo proti němu byla dívka.
Dívala se ven, jemu nevěnovala ani jediný pohled.
- Škoda, že s sebou nemám velký blok a měkkou tužku.- povzdechl si pro sebe.
V tu chvíli měl u sebe vše, co potřeboval.
- Ještě kdybych tak uměl kreslit. Alespoň to zkusím.-
Nevěřil svým očím. Kreslil portrét té dívky jako profesionál.
Oválná tvář, výrazné lícní kosti, špičatý nos, úzké rty, jemné obočí, čokoládové oči,
světle hnědé vlasy, delší, sčesané dozadu a sepnuté dřevěnou sponou.
Ještě pár tahů a je hotový. Porovnal obraz s dívkou. Bylo to téměř dokonalé.
Zahleděl se na dívku. Podívala se na něj. Nedokázal od ní odtrhnout pohled.
Slabě se usmál. I na její tváři se objevil náznak úsměvu.
Přisedla si k němu. Nahlédla do bloku.
„Krásně maluješ. Děláš to dlouho?“
„Asi deset minut.“ odpověděl. „Měl jsem krásný model.“ řekl a ukázal na obrázek v bloku.
Políbila ho na tvář.
Probudil se.
Za několik dní někam jel autobusem. Cesta byla dlouhá a nudná. Pozoroval lidi kolem.
Zaujala ho jedna dívka. Oválná tvář, čokoládové oči, dřevěná spona ve vlasech.
Vyndal blok, tužku a začal malovat.
Třeba ...
Mlčela jsem.
„Nebo asi před týdnem přišla Katka. Ráda prožívá intenzívní pocity. Poslechla si také dva příběhy.“
Zase. Ohlédl se. Nic. Pořád. Nikoho neviděl. Dostal strach. Cítil na čele studený pot.
Tohle trvalo už několik dní. Ten pocit. Stále stejný pocit. Znovu a znovu. Byl bezmocný.
Nemohl se tomu bránit. Nikdy nikoho neviděl. Ale věděl, že ho někdo sleduje. V práci, na ulici, doma. Všude a stále.
Znovu se ohlédl. Nečekaně, rychle. Ale nic. Ani jediný pohyb. Zrychlil krok, téměř běžel.
Bylo mu pořád hůř. Skoro se dusil strachy. Čím rychleji běžel, tím to bylo horší.
Naskočil do autobusu. Vydechl si a trochu se uklidnil. Rozhlédl se. Zamilovaný pár.
Smějící se starší paní s nákupní taškou na klíně. Usínající muž. Mladík hledící z okna na slečny venku na chodníku.
Nikdo si nikoho nevšímal. Milenci se líbali, žena si rovnala zeleninu v tašce,
muž podřimoval a mladík koukal po slečnách, hlavu plnou odvážných představ.
Další lidé v autobuse nebyli. Už si začínal myslet, že se toho pocitu zbavil. Ale znovu.
Prudce se otočil. Muž se probudil. Podíval se na něj, ale zase zavřel oči a sklonil hlavu.
Studený pot, strach, bezmoc. Stáhlo se mu hrdlo, srdce zběsile tlouklo, ve spáncích mu pulsovala krev.
Musí to vydržet, už je skoro doma. Sešeřilo se. Nebojí se tmy, má strach z toho pocitu, z těch neviditelných očí.
Autobus zastavil. Vystoupil. Ještě pár ulic a je doma. Kolem nikdo nebyl. Jen ten pocit.
Snažil se zahlédnout nějaký pohyb nebo záblesk světla. Nic. Nemohl nic dělat. Rozběhl se ke svému domu.
Hnal ho šílený strach. Zakopl. Upadl. Tekla mu krev, ale on nevnímal bolest, jen neskutečnou hrůzu.
Druhý den ráno ho našli mrtvého. V obličeji měl strach, oči vytřeštěné a otevřená ústa v němém výkřiku.
Lékař na jeho těle, kromě několika odřenin, nenašel žádné stopy násilí.
Zemřel strachem.
Dnes je mu dvacet pět let. Oslavoval s kamarády. Zavázali mu oči a jeli někam autem. Vůbec netušil kam.
Asi po dvaceti minutách zastavili. Stále nic neviděl, nevěděl ani, kde jsou. Kamarád mu pomohl vystoupit.
„Tu pásku si nesundávej.“ uslyšel vedle sebe. Poslechl. Něčí ruka ho odvedla několik kroků.
Cítil, jak mu něco přivazují na nohy. Potom ho čtyři ruce zvedly na nějaký schod.
Rozvázali mu pásku a on strnul. Stál na kamenném okraji mostu, kolem kotníků přivázané lano z gumy.
Tak tohle tedy od nich opravdu nečekal. Řekl sice, že by chtěl zkusit bungee jumping, ale nepředpokládal,
že je napadne, udělat to takhle.
No, co teď mohl dělat. Přeci necouvne, když už je tak blízko. Podíval se dolů.
Uviděl třpytivou vodní hladinu. Několikrát se zhluboka nadechl a dal znamení k odpočítávání.
5 - 4 - 3 - 2 - 1 - skočil. Měl několik sekund volného pádu. Hlavou mu proběhla myšlenka,
jestli je všechno v pořádku. Doufal, že ano.
Voda se přibližovala, hladina adrenalinu stoupala, tep se zrychloval. Přestal vnímat okolní svět.
Snažil se zapamatovat si co nejvíc z toho, co se teď v něm dělo. Má jen několik sekund.
Lano se napnulo, zapružilo a odmrštilo ho zpátky. Ucítil tlak v hlavě.
Všechno napětí zůstalo někde hluboko pod ním. Letěl vzhůru k modré obloze.
Právě se mu splnilo jedno jeho velké přání. Ale stále má před sebou dalších čtyřicet devět věcí,
které chce udělat.
„Co to znamená, že chce udělat ještě čtyřicet devět dalších věcí?“ zeptala jsem se nechápavě.
„To je stanovení cílů. On si napsal padesát věcí, které chce v životě udělat.
Postupně ty cíle uskutečňuje. Já mám také napsaný takový seznam.“ odpověděl.
„K čemu je to dobré?“
„Člověk nebloudí životem bez cíle. Jakmile jednu věc uskuteční, hned začne plnit další.“
vysvětlil. Začala jsem o takovém seznamu také uvažovat.
„Přicházejí i páry, kteří rádi poslouchají o jiných, stejně zamilovaných lidech. Těm vyprávím zamilované příběhy.“
Seděli vedle sebe.
„Přátelství.“ řekl on první slovo.
„Schůzka.“ ona.
„Společnost.“ on.
„Procházka.“ ona.
„Samota.“ on.
„Nervozita.“ ona.
„Touha.“ on.
„Přítomnost.“ ona.
„Kino.“ on.
„Tma ...“ ona.
„Polibek.“ on.
„Doteky.“ ona.
„Vyznání.“ on.
„Polibek.“ ona.
„Polibek.“ on.
„Touha.“ ona.
„Vášeň.“ on.
„Odloučení.“ ona.
„Smutek.“ on.
„Čekání.“ ona.
„Schůzka.“ on.
„Radost.“ ona.
„Láska.“ on.
„Zmatek.“ ona.
„Touha.“ on.
„Vášeň.“ ona.
„Nabídka.“ on.
„Radost.“ ona.
„Společný život.“ on.
„Společné štěstí.“ ona.
Dotkl se lehce její ruky. Podívala se mu do očí. Dlouze. Viděla v nich lásku.
Lásku, která se nedá vyjádřit slovy. Lásku, která se musí prožít.
„Zvláštní příběh.“
„Zvláštní lidé.“ odpověděl a znovu začal vyprávět.
Chlapec potkal dívku. Pracovali na stejném místě. Jeden druhému nevěnovali větší pozornost,
než pozdrav. Onen chlapec časem zjišťoval, že se mu ona dívka líbí. Zaskočilo ho to.
Začal na ni stále častěji myslet. Zamiloval se do ní. Chyběla mu, když ji neviděl, a byl nesvůj,
když byl s ní. Chtěl jí povědět, že ji má rád, ale nevěděl jak. Několikrát se o to pokoušel, nikdy to neřekl.
Nenašel v sobě tolik odvahy, aby překonal strach z toho, že ho odmítne.
Přestali se vídat, ale on na ni stále myslel. Blížily se Vánoce a on uviděl příležitost říci jí o svých citech.
Koupil pro ni dárek a den před Vánocemi jel za ní.
Stál u jejích dveří. Deset minut, dvacet, třicet. Přemýšlel, co jí řekne a co řekne ona jemu.
Přemýšlel tak dlouho, až ztratil odvahu zazvonit. Odešel. Druhý den přišel znovu, ale situace se opakovala.
Po Vánocích přišla další šance. Tušil, že je poslední, a tak se rozhodl.
Ona dívka měla svátek. Zavolal jí a domluvil se, kdy přijde.
Ten den si spolu povídali asi dvě hodiny. Po dvou hodinách odešel. V tu chvíli byl šťastný,
ale později si uvědomil, že vlastně neudělal to, proč za ní přišel. Neřekl, že ji má rád.
Chtěl to udělat. Musel. Několikrát si pro sebe přeříkal, co řekne a zavolal jí. Třásl se mu hlas,
ale přesto dokázal vyjádřit, co k ní cítí. Nikdy před tím takto otevřeně nedal najevo svou lásku.
Vyslechla ho a odpověděla, že nemá stejné pocity.
Zbytek dne se usmíval a vypadal spokojeně. Ale to byla jen maska. Uvnitř něho byl smutek,
tma a prázdno. Vzpomínal na její krásné oči, hřejivý hlas a nádherný smích. Nechtěl se vzdát.
V životě už vzdal mnoho věcí, ale lásku si chtěl udržet. I když vlastně nevěděl, co má teď dělat.
Chtěl by být stále s ní. Držet ji za ruku, když má špatný den, smát se s ní, když je šťastná,
těšit ji, když je smutná. Dát jí všechnu svou lásku. Chtěl udělat cokoli, aby byla šťastná.
Vzpomínal na okamžiky, kdy byl s ní. Nemohl ji přestat milovat. Nemohl poručit svému srdci.
A věděl, že ani ona nemůže poručit sama sobě a naráz se do něj zamilovat.
Tento příběh může mít dva různé konce.
Z přátelství se stane láska. Budou se vídat, mluvit spolu. On jí ukáže svůj svět
a ona jeho nechá nahlédnout do svého. A časem se stane, že se její srdce zahřeje a vzplane láskou k němu.
Nebo se z lásky stane přátelství. Každý zůstane ve svém vlastním světě
a plamen v jeho srdci pomalu vyhasne a oni pro sebe zůstanou dobří přátelé.
Který konec je ten pravý, to ukáže čas.
„Hezké. A co byste vyprávěl mně?“
„Vám? Podle toho, proč byste za mnou přišla.“
„Jenom poslouchat.“
Usmál se.
„Tak poslouchejte.“
Seděla před zrcadlem a česala své dlouhé, hnědé, mírně vlnité vlasy. Chystala se ke spánku.
On seděl v křesle a pozoroval ji. Jeho zeleným očím neunikl jediný pohyb.
„Víš koho jsem odpoledne potkala?“ zeptala se.
Nevěděl.
„Šárku. Vypadá čím dál líp. Sedly jsme si do kavárny
a skoro dvě hodiny tam mluvily o všech našich společných známých.“
Mlčel.
„Celou dobu nás od vedlejšího stolku pozoroval celkem pohledný kluk. Vlastně pořád koukal na mně.
První si toho všimla Šárka. A znáš jí, hned mi začala říkat, abych toho využila, že by se ke mně hodil
a navíc dobře vypadá, a že takového kluka třeba už nikdy nepotkám. No mluvila a mluvila a mluvila.“
Mlčel.
„Já vůbec neměla chuť se s někým seznamovat. Ale Šárka by mi jinak nedala pokoj, a tak jsem mu naznačila,
že má šanci. Pochopil a přisedl si k nám. Jmenoval se Michal. Je umělecký truhlář a restaurátor.“
Přimhouřil oči, ale nepřestával ji sledovat.
„Chvíli jsme si všichni tři jenom tak povídali, ale potom musela Šárka odejít.
Tedy říkala to, že musí odejít. Ale stejně jenom vyklízela pole. Budu jí muset zavolat.
Michal se zeptal, když jsme byli sami, jestli bych nešla třeba na večeři.“
Zpozorněl.
„Já řekla, že ano. Pozítří večer jdeme.“ Položila hřeben a otočila se k němu.
„Budeš tady sám,“ vstala, „ale já se ti brzo vrátím.“
Vzala ho do náruče a odnesla k posteli. Sedla si, pohladila jeho černý kožich.
Zavřel oči a tiše mňoukl. Nepřestávala ho hladit.
„Protože ty jsi můj kocourek a já tě mám moc ráda.“
„Líbil se vám?“
„Ano. Všechny vaše příběhy jsou velmi zajímavé. Škoda, že nemohu zůstat déle.“
„Mohla byste přijít v sobotu? Uvidíte, jak se maluje na tělo.“ navrhl.
„To budu moc ráda.“ řekla jsem nadšeně. Už teď jsem se na sobotu začínala těšit.