Je sobota a já znovu sedím u Petra a nedočkavě čekám, až znovu začne vyprávět svoje příběhy.
Dnes tu ale nejsem sama. Je tady ještě jeden muž a dvě ženy, které jsem neznala.
Petr mi je představil jako Michala, Magdu a Terezu. Řekl, že na ně dnes bude malovat.
„Petře, co si myslíš o životě?“ zeptala jsem se a automaticky mu začala tykat.
„A o lidech, které potkáváš.“
„O životě a lidech.“ řekl Petr a připravoval si barvy.
„Možná to, co teď řeknu bude znít jako fráze. Myslím si, že málokterý člověk umí žít.
Většina lidí má život nudný a prázdný. Každý má hodně snů, ale kdo skutečně udělá něco pro to,
aby si svůj sen splnil?
Někteří lidé si vysnili svůj vlastní svět plný ideálů a iluzí, nikoho k sobě nepustí
a tahle představa jim vystačí na celý život. Ale nevědí, že každá představa je zbytečná,
když za ní nenásleduje čin, který by ji uskutečnil.“
Petr celou dobu připravoval věci na malování.
„Nemá cenu myslet na budoucnost a vzpomínat na minulost, když nám přítomnost utíká mezi prsty.“
Na tohle se nedalo nic odpovědět. Každý z nás seděl a přemýšlel o tom, co právě teď Petr řekl.
Byla to zvláštní doba. Život nabízel nepřeberné množství krásných okamžiků, které člověk chtěl prožít.
Ovšem ne každému to bylo dopřáno. Na život na úrovni je potřeba mít i finanční příjem na úrovni.
To byl také jeden z důvodů, proč ona hledala práci. Dobrou práci. Nemyslela si,
že peníze hrají v životě hlavní úlohu, ale věděla, že jsou k životu potřeba. Snažila se držet hesla
„Člověk nežije, aby pracoval, ale pracuje, aby žil“.
Současná práce jí sice mohla zajistit život, o jakém snila, ale byla až moc jednotvárná.
Ona měla v hlavě spoustu nápadů, které nemohla uplatnit. Proto se rozhodla opustit finančně zajímavou práci
a najít takovou, kde by využila naplno své tvůrčí schopnosti.
Po nějakém čase hledání zjistila, že to není vůbec snadné. To byla odvrácená stránka této doby.
Těžko se hledala dobrá a zajímavá práce. Lidé si odvykli myslet, a tak se všude nabízela
práce jednoduchá, nenáročná a monotónní.
Ale ona neměla ve zvyku se vzdávat. Nevzdala to ani tentokrát a téměř náhodou našla přesně to,
co hledala. Jedna větší reklamní společnost rozšiřovala své služby,
a proto chtěla přijmout schopného člověka. Ona to zkusila a uspěla.
Hned na začátku přišla s dobrými nápady, které zaujaly nejen vedení společnosti,
ale hlavně klienty.
Po několika týdnech přešla od jednoduchých reklam k velké kampani. Využívala svou fantazii
a sbírala jeden úspěch za druhým.
Díky jejím reklamám se proslavila řada výrobků i společností.
Brzy se stala nejžádanější ve svém oboru.
A to všechno jen díky tomu, že měla cíl, který chtěla uskutečnit. A nikdy se nevzdávala.
„Proč skoro všechny tvoje příběhy jsou o lásce?“ zeptala jsem se.
„Vyprávím o tom, co je v životě opravdu důležité. A láska je jediná důležitá věc pro kterou má cenu žít.
Existují jen dvě emoce. Jedna z nich je láska a ta druhá je strach. Všechny ostatní se odvíjejí
z těchto dvou. Když se člověk zbaví strachu, jeho život se změní.
Aby se někdo mohl dostat tam, kam chce, musí nejdříve odejít z místa, kde právě je.
Zapomenout na strach a naučit se milovat. Je lepší chovat se nerozumně a milovat, než rozumně a nenávidět.“
26.6. 15.05
Vystoupil z autobusu. Chtěl přejít ulici. Uslyšel kvílení brzd. Ještě se stačil ohlédnout,
aby viděl, jak přímo na něj jede druhý, projíždějící autobus.
Jeho tělo se odrazilo od autobusu a on letěl. Tři sekundy. Před očima mu neproběhl život,
ale uviděl tváře všech lidí, kterým kdy nějak ublížil. Bylo jich .....dost.
Hned potom se objevila tvář poslední. Byla to dívka, které něco nestihl povědět.
A nevěděl, jestli jí to někdy řekne.
Pak už neviděl nic. Jen z dálky uslyšel cizí hlas, jak říká jedno jediné slovo:
„Řekneš.“
Byl si skoro jistý, že ten hlas byla smrt.
Probudil se v nemocnici. Otevřel oči. Vedle jeho postele stála sestra, otočená zády k němu,
dávala do vázy květiny.
„Sestro.“ promluvil tiše. Otočila se, trochu zaskočená. Byla mladá a hezká.
„Kolikátého je?“ zeptal se.
„Jedenáctého ...září.“ odpověděla nesměle.
Odvrátil tvář. Dva a půl měsíce.
„Od koho jsou ty květiny?“
„Jedna slečna vám je přinesla. Chodí skoro každý den. Celou tu dobu.
Právě odešla, možná bych ji ještě stihla, jestli chcete.“
„Víte, jak se jmenuje? Nebo jak vypadá?“ zeptal se pomalu.
„Myslím, že se jmenuje Pavla. Má hnědé oči a krátké vlasy.“
„Opravdu byste ji stihla?“
„Zkusím to.“
Vyběhla z pokoje. Skoro porazila doktora, který šel za Martinem.
„Tak už ses probudil?“ zeptal se, když vešel do pokoje.
„Pane doktore, jak to se mnou vypadá?“
„To nejhorší máš za sebou.“ uklidnil ho. „Budeš v pořádku.“
„A když mně přivezli?“
„Zlomená čtyři žebra, pravý kotník a dvakrát pravá ruka, těžký otřes mozku a bezvědomí.
Ale měl jsi štěstí, žes to vůbec přežil.“
„Kdy mně pustíte domů?“
„To ještě uvidíme. Možná v pondělí. Příští pondělí.“
„A jaký je dnes den?“
„Čtvrtek.“
Do pokoje se vrátila sestra.
„Ta dívka čeká venku.“
„Necháme vás o samotě. Když budeš něco potřebovat, zazvoň na sestry.“
Oba odešli. Za chvilku vešla Pavla. Usmívala se. Její krásné hnědé oči zaplavovaly slzy.
Sedla si vedle něho na postel. Mlčela. Mlčel s ní. Jen chvíli.
„Myslel jsem, že už tě neuvidím a nikdy ti neřeknu, jak moc tě mám rád.“ řekl.
Po tváři jí stekla slza. Na tuhle chvíli čekala celou tu dlouhou dobu, každý den.
Byla šťastná, že se vrátil, a že tohle řekl. Nemusela mluvit, ale on si byl jistý, že i ona má ráda jeho.
„Petře, potřebuješ se někdy s někým o něčem poradit?“
„Samozřejmě. Jako každý člověk, i já občas potřebuji radu. Většinou se radím sám se sebou.
Řeknu si všechna pro a proti, všechno rozvážím a promyslím. Za tím jsem tímto způsobem vyřešil
všechny svoje dosavadní problémy. Tenhle způsob řešení situací nepoužívám jen já.“
- Dlouho jsi se mnou nemluvil.-
Dlouho jsem tě nepotřeboval.
- Ale teď máš nějaký problém.-
Ano. S dívkou a také sám se sebou.
- Jaký je tvůj vztah k ní?-
Mám ji rád.
- Ona to ví? Řekl jsi jí to?-
Ano.
- A jak na to reagovala?-
Vyslechla mně a v podstatě řekla, že mně ráda nemá.
- Řekni mi o ní něco.-
Je krásná, mlčenlivá, při práci je profesionální a pečlivá. Já o ní téměř nic nevím.
- Jaký z ní máš pocit?-
Ptej se zamilovaného člověka, jaké má pocity z milované osoby. Je nádherná, usměvavá,
okouzlující, přitažlivá, ale uzavřená a hodně se věnuje práci.
- A ty se nechceš vzdát.-
Nechci, ale nevím, co mám dělat. Nemůžu jen nečině čekat, ale bojím se,
že všechno, co teď udělám, bude vypadat jako vnucování.
- Musíš jí vyjádřit, co máš v srdci.-
Ale jak? Náš vztah se změnil, když jsem jí řekl, že ji mám rád. Díváme se na sebe jinak.
Chováme se jinak. Možná jsem jen špatně pochopil její slova. Když jsem jí říkal, že nemůžu poručit
svému srdci a přestat ji milovat, odpověděla, že to nemusím. Myslel jsem si, že mi tím dává šanci.
- A už si to nemyslíš?-
Nevím, co si mám teď myslet. Nevyznám se v ženách. Nedokážu odhadnout její myšlenky a vůbec ne
její chování. Rád bych věřil, že mi tím chtěla říci právě tohle, ale nechci v to jen marně doufat.
Po tom, co jsem jí řekl o svých citech, nechtěla si vzít můj dárek k svátku. Já rád dávám dárky,
rád dělám druhým lidem radost. Netušil jsem, že by jí to mohlo vadit. Ale nenapadlo by mně, že si to nevezme.
Ona nikdy neudělala to, co jsem čekal, že udělá.
- A co od ní čekáš?-
Chtěl bych, aby mně měla ráda. Udělám pro to všechno, co budu moci udělat.
Myslím si, že by se mnou mohla být šťastná.
- A co když ne?-
Když mi řekne, když mi přímo řekne, že bude šťastná, pokud ji přestanu milovat,
zadusím svou lásku k ní.
- Chceš ji udělat šťastnou i za cenu její ztráty?-
Nejde mi jen o moje štěstí. Jestliže ve mě vidí jen přítele a ne lásku,
zůstanu pro ni přítel a přestanu ji milovat.
- Ale nejdříve jí tohle všechno musíš říci. A teprve potom ti ona může odpovědět.-
Ano. Jestli se mnou bude chtít ještě mluvit, doufám, že najde cestu, která jí bude vyhovovat,
tak jako jsem našel já tu svou.
„Začínám si myslet, že snad každý člověk má problémy s láskou.“ řekla jsem.
„Každý ne.“ oponoval mi Michal a usmál se na Terezu.
„Každý ne.“ potvrdil Petr. „Hodně lidí zná způsob, jak lásku zvládnout.
A nejen lásku, ale celý svůj život.“
„Začínám si myslet, že snad každý člověk má problémy s láskou.“ řekla jsem.
„Každý ne.“ oponoval mi Michal a usmál se na Terezu.
„Každý ne.“ potvrdil Petr. „Hodně lidí zná způsob, jak lásku zvládnout.
A nejen lásku, ale celý svůj život.“