Byl to člověk celkem nenápadný. Na ulici byste ho přehlédli, ve společnosti,
pokud do nějaké náhodou přišel, by vás na první pohled ničím nezaujal.
Přesto silně zapůsobil na každého, koho potkal. Ne proto, že by uměl vyprávět zajímavé historky,
nenosil ani extravagantní oblečení. Měl jen určité osobní kouzlo. Uvědomoval si však,
že jen tohle mu k životu nestačí.
A proto se rozhodl, že to změní.
ČTVRTEK 11.12. 14:08
„Opravdu to chceš?“ zeptala se znovu Markéta. „Nevíš, co to s tebou udělá.“
„Máš pravdu, ale stejně to musím zkusit.“ Tomáš si dobře uvědomoval riziko toho procesu,
ale také věděl, že nemá jinou šanci.
„Nikdy jsem to nedělala, ani nevím, jestli to zvládnu.“
„Zkus to.“
Markéta si vzala do ruky papír, aby řekla přesně to, co chtěl, a začala.
PONDĚLÍ 15.12. 19:34
Zvonil telefon.
„Prosím.“ řekla Katka.
„Ahoj Katko, Tomáš. Chtěl bych s tebou mluvit.“
„Tak mluv.“
„Teď ne. Máš zítra čas?“
„Až večer.“
„Dobře. V sedm se pro tebe stavím.“
„Proč?“
„Půjdeme na večeři. Hraješ kulečník?“
„Trochu.“
„Tam u vás je jedna restaurace, kde mají i několik stolů na kulečník.“
„A co mi vlastně chceš?“
„To ti všechno řeknu. Takže zítra v sedm, ano?“
„Tak dobře, zítra.“
„Ahoj.“ rozloučil se.
„Ahoj.“
PONDĚLÍ 15.12. 20:21
Telefon.
„Prosím.“ ozval se Tomáš.
„Ahoj, Markéta. Jak ti je?“
„Neboj, jsem v pořádku.“ uklidnil ji.
„Neozval ses.“
„Musel jsem si zvyknout.“
„A je to tak, jak jsi chtěl?“
„Je to lepší, než jsem si představoval. Brzo za tebou přijdu a sama uvidíš.
Kdybych ti to vyprávěl, tak tomu nebudeš věřit.“
„Ale přijď co nejdřív. Zatím se měj.“
„Ahoj.“
ÚTERÝ 16.12. 19:43
„Tak povídej. Co jsi mi chtěl?“ zeptala se Katka při jídle. Připadalo jí na Tomášovi něco
zvláštního, ale nevěděla co.
„Pamatuješ na dobu, kdy jsme spolu pracovali? Tenkrát jsem ti několikrát řekl, že s tebou
chci mluvit, ale nikdy jsem se nedokázal vyjádřit. Tehdy jsem ti chtěl říct, že se mi líbíš, a že bych
s tebou chtěl chodit. Ale nenašel jsem v sobě tolik odvahy, abych to řekl. Neovládal jsem svoje emoce,
hlavně strach. Strach z toho, že mně odmítneš.“
„A teď už strach nemáš?“ zeptala se tiše Katka.
„Mám strach, ale dokážu ho překonat.“ vzal ji za ruku. „Mám tě rád Katko. Mám šanci,
že bys mně mohla mít ráda?“
Podívala se mu do očí. Dlouze. Potom sklopila zrak.
„Nevím. Dlouho jsme se neviděli a ty ses od té doby změnil. Dřív jsi byl uzavřený a já o tobě
skoro nic nevím.“ Znovu se mu podívala do očí. „Vlastně o tobě nevím vůbec nic.“ dokončila trochu smutně.
Pousmál se.
„Neberu to jako odmítnutí. Jestli chceš, můžeme spolu častěji někam jít a dozvědět se tak o sobě
něco víc. Zahrajeme si?“ zeptal se Tomáš a ukázal na kulečník.
„Dobře,“ usmála se, „ale necháš mně vyhrát.“
STŘEDA 17.12. 10:32
„Ahoj Katko. Co tady děláš?“ zeptala se překvapeně Markéta.
„Ahoj. Máš chvilku? Nezdržuju tě?“
„Klidně pojď dál.“
Když si sedli, Markéta se zeptala: „Povídej, co potřebuješ?“
„Viděla jsi teď někdy Tomáše?“
„Já ho vídám dost často. Proč se ptáš?“
„Nevíš, co se s ním děje? Včera jsme byli na večeři, on mi vyznal lásku a řekl,
že se mnou chce chodit.“
„Hodně se změnil.“ pousmála se Markéta. „A co ty na to?“
„Mluvil dost sebejistě. Zaskočil mně. Ty víš, co se sebou dělá?“
„Vím. Ale on ti to určitě řekne sám, až bude chtít a bude mít jistotu, že může.“
STŘEDA 17.12. 13:18
„To je dost, že se taky ukážeš. Mluvila jsem s Katkou. Překonáváš se. Proč ses neozval?“
„Nejdřív jsem musel dokončit rozvoj.“ vysvětlil Tomáš.
„Tak teď mi konečně můžeš všechno vysvětlit?“ zeptala se Markéta.
„Je to celkem jednoduché. Je to vlastně určitý způsob modifikace mozku.“
„Když je to tak jednoduché, proč to ještě nikdo nezkusil?“
„Protože se každý bojí rizika. Ani já nevěděl, jak bude mozek reagovat.
Byla to všechno jenom teorie a já neznal konec.“
„A co kdyby to nevyšlo?“
„Potom bych měl smůlu.“ dodal Tomáš.
„A jak vlastně vypadala ta tvoje teorie?“
„Určitě víš, že člověk využívá jen nepatrnou část svého mozku. A já chtěl vědět,
k čemu je ta zbylá většina. A proto jsem vymyslel teorii modifikace mozku.
První krok byla hypnóza. K tomu jsem potřeboval tvojí pomoc. Správnou sugescí jsi
aktivovala nepatrnou část v řídícím centru mozku. A tím začala řetězová reakce procesu rozvoje.
Neovlivnila jsi celek, ale jen tu část, která to samé dokázala sama o sobě s další částí.
Tak to pokračovalo až do aktivace celého mozku.
Předpokládal jsem, že při tak obrovské kapacitě a tomto množství informací, bude potřeba najít
další způsoby komunikace. Teď mám nad sebou absolutní kontrolu a možnosti jsou prakticky neomezené.
Každá z těch schopností je natolik neuvěřitelná, že by tomu nezasvěcený člověk
naprosto nemohl věřit.“
„Mně považuješ za zasvěcenou?“ zeptala se Markéta.
„Samozřejmě.“
„Tak povídej, já se budu snažit ti věřit.“
„Mozek je obrovská databanka s nepředstavitelně velkou pamětí. Ale i to je jen malá součást
absolutního zdroje. V mozku jsou uloženy úplně všechny informace z našeho života, ale ve zdroji
jsou všechny životy, každý detail z každého života, který kdy někdo žil. Všechny myšlenky, zkušenosti
a vědomosti. A já mám teď k tomuto zdroji přístup díky podpůrným systémům uloženým v běžně
nepoužívaných oblastech mozku.
To ale zdaleka není všechno. Díky paralelnímu přenosu informací můžu reálně myslet
na několik desítek věcí najednou, globální způsob myšlení mi umožňuje dost přesně předpokládat
běh událostí v několika rovinách, rozšířil a znásobil jsem si nervová zakončení.“
„To je všechno?“ zeptala se trochu ironicky Markéta.
„Ne. Potom ještě třeba zesílení a koncentrování neuronové energie.
Taková teoretická materializace myšlenky.“
„Teoretická materializace? Co to znamená?“
„Možnost vytvoření iluze jakéhokoli rozsahu. A další věci, které je těžké jen popsat,
natož vysvětlit.“
„Nemáš z toho všeho trochu strach? Z těch cizích myšlenek a pocitů. A z nových možností.“
„Myslím, že ne. Tím, že jsem je v sobě objevil, jsem si je osvojil,
naučil využívat a žít s nimi. Teď už z toho strach nemám.“
Tomáš se podíval na hodinky.
„Už budu muset jít. Brzo ti zavolám.“
STŘEDA 17.12. 16:40
Katka seděla doma v křesle a četla dávno rozečtenou knížku.
Byla doma sama, rodiče chodili pozdě večer.
Otočila stránku a z knížky vypadl list papíru. Poznala Tomášovo písmo.
Nechápala, jak se to tam dostalo.
Byl to jen krátký vzkaz :
- Milá Katko,
to, že čteš tento vzkaz, znamená, že přišla ta pravá chvíle, abych ti všechno vysvětlil. Právě teď.
Tomáš -
„Ahoj Katko.“ ozval se vedle ní Tomáš.
Katka leknutím nadskočila.
„Co tady děláš?“ zeptala se překvapeně.
„Přišel jsem ti vysvětlit několik věcí.“ řekl klidně Tomáš. Seděl na zemi vedle křesla.
Vstal a posadil se do druhého křesla.
„A jak jsi se sem dostal?“
„K tomu se dostanu.“
Katka se už na nic dalšího neptala. Tušila, že to stejně nemá cenu.
„Asi před třemi měsíci jsem začal přemýšlet o umělé změně osobnosti člověka.“ začal vyprávět Tomáš.
„Celá moje teorie byla založená na předpokladu, že je možné aktivovat celý lidský mozek.
Vytvořil jsem tedy plán s otevřeným koncem, protože jsem nevěděl, jaký bude výsledek.
První část byla hypnóza. V tom mi pomohla Markéta. Minulý čtvrtek mně zhypnotizovala a spustila
tak řízenou řetězovou reakci. Následný proces trval necelé tři dny a většinou probíhal bez mého přímého
vědomí.“ Tomáš udělal krátkou pauzu, aby si rozmyslel jak pokračovat.
„Chtěl bych ti to vysvětlit co nejjednodušeji, ale asi to nejde vysvětlit vůbec.
Ptala jsi se, jak jsem se sem dostal. Když sis přečetla můj vzkaz, povolil jsem molekulovou
strukturu svého těla a myšlenkou se přenesl vedle tebe.“
Katka tomu nemohla ani věřit. Nechápala, jak je to všechno možné, ale snažila se to pochopit.
Potichu seděli vedle sebe a dívali se jeden na druhého. Potom se Tomáš lehce dotkl její ruky.
Katku zaplavily silné, příjemné pocity. Musela se usmát.
„To byla jen malá část toho, co cítím já.“ řekl Tomáš.
„Jenom část? To bych chtěla poznat celou tu nádheru.“
„Můžeš.“
„Opravdu? Ale jak?“
„Naučím tě využívat celý mozek. Tedy jestli chceš.“
„Co tím ztratím?“ zeptala se Katka po chvíli.
„Nic. Můžeš jenom získat.“ odpověděl Tomáš.
„Dobře. Udělej to.“ rozhodla se.
„Opři se, polož si hlavu a uvolni se.“ řekl a udělal to samé.
Nejdříve necítila vůbec nic, ale potom si ve své hlavě zcela jasně uvědomovala cizí myšlenky.
Zavřela oči a přestala vnímat okolní svět.
Probudil jí až příchod rodičů.
„Běž si lehnout do postele a nespi v křesle.“ řekl jí táta. Tomáš tam nebyl a ona nevěděla,
jestli se jí to všechno jen nezdálo.
ČTVRTEK 18.12. 0:17
Probudila se. Měla pocit, jako kdyby se na ní někdo díval. Otevřela oči a ve tmě uviděla
sedící postavu. Byla si jistá, že to je Tomáš.
„Nechtěl jsem tě budit.“ řekl tiše.
„Proč jsem odpoledne usnula?“ zeptala se Katka a posadila se na postel.
„To byla přirozená reakce organismu na hypnózu. Když jsem skončil a zadal všechny sugesce,
nechal jsem tě usnout, aby sis trochu odpočinula.“ vysvětlil. „Za pár dní už bude celý proces skončený.“
„A co bude dál?“
„Budeš se seznamovat se svými skrytými možnostmi. Ale teď už zase spi.“
Katka si lehla usmála se na něj.
Tomáš vstal, políbil ji na tvář a tiše dodal:
„Jsi moc krásná, když spíš.“
Zavřela oči a hned usnula. Zdálo se jí o Tomášovi.
„Vy dva patříte k sobě?“ zeptala jsem se Michala a Terezy.
„Ano.“ odpověděla Tereza. „Známe se sice krátce, ale o to víc se milujeme. Michala jsem potkala náhodou.
Nechal mně kluk a mně od té chvíle přestalo všechno bavit. Nevěděla jsem, co mám dělat.
Já totiž potřebuju vedle sebe cítit něčí přítomnost.
Tenkrát jsem chodila po lese a byla zoufale smutná. Nevěděla jsem, co bude zítra, co za pár dní
a myslela si, že nikoho nemám. Sedla jsem si na padlý strom a nepřítomně se dívala před sebe.
Najednou přiběhl pes a lehl si mi k nohám. Klekla jsem si k němu, začala ho hladit a prostě jsem se musela
usmát. Po chvíli přišel Michal. Jak tam tak stál, já se do něj okamžitě zamilovala.“
„Chodíme spolu asi dva měsíce. Vidíme se každý den.“ dodal Michal.
„Nebudeme už malovat?“ ozvala se Magda.
„Necháme povídání, barvy jsou připravené.“ řekl Petr. „Chceš malovat nebo budeš stát?“
zeptal se a podíval se při tom na mně.
„Já? Já jsem tohle nikdy nedělala.“
„Tak na tebe budu malovat.“ navrhla Magda. „Svlékni se.“
Tereza se už také svlékala, a tak jsem překonala stud a začala odkládat oblečení.
Magda vzala tmavě modrou barvu a postavila ji přede mně. Tereza už byla úplně nahá. Najednou přišla
Veronika. Také nahá. Zadívala jsem se na ní.
Svlékala jsem poslední kousky prádla a při tom se dívala na Veroniku a Terezu. Aniž bych to mohla
ovládnout, vyhrotili se mi vzrušením bradavky. Naštěstí si toho všimla jen Magda. Usmála se na mně.
„Můžeme?“ zeptala se.
„Ano.“ odpověděla jsem. Nevěděla jsem sice, co mně čeká, ale těšila jsem se na to.
Magda si vzala široký štětec, namočila ho do barvy a začala mi od krku natírat kůži.
Potírala každý milimetr, každý záhyb. Ten štětec byl tak jemný, že to celé bylo docela příjemné.
Zatímco já už byla skoro celá modrá, Tereza vypadala jako rozkvetlá louka. Po pás měla namalované
květiny na pozadí zelených stébel trávy. Jako když jí Michal obléká do krásných letních šatů.
Petr si dával na Veronice také záležet. Její levá noha byla hnědá jako kmen palmy,
na prsou a přes ramena měla palmové listy. Já už byla celá modrá. Magda vyměnila modrou za stříbrno žlutou,
vzala si menší štětec a začala na mně dělat tečky.
Michal domaloval Tereze nohy a už jen vylepšoval. Veronice seděl na jednom listu na prsou
červenožlutý papoušek. Petr teď dělal světle modru oblohu.
Magda už také dokončovala svoje dílo. V porovnání s ostatními se mi to zdálo dost obyčejné
a nezajímavé. Jen žluté tečky na modrém podkladu.
Petr odložil štětec, vzal fotoaparát a začal nás fotit. Připadal jsem si jako modelka,
která na přehlídce předvádí šaty.
Potom Magda zatáhla závěsy a v pokoji byla úplná tma. Jen já celá zářila! Všechny ty tečky
žlutě svítily do tmy. Bylo to nádherné. Všichni se dívali jen na mně. Přišlo mi strašně líto,
že to ze sebe budu muset smýt.
Ale Petr mi slíbil fotky. Bohužel mi zároveň řekl, že příští týden odjíždí asi tak na rok do Asie.
Doufám, že se ozve, až se vrátí.