Nejsem žádný spisovatel. Takže nepíšu
osm hodin denně na rozkaz, ale jenom někdy, teď už hodně málo, když mám
tu správnou náladu. Tohle jsem začal psát v roce 1996 a dokončil a vytiskl
v roce 1999. Jsou to krátké povídky umístěné do vyprávění jednoho člověka.
Název: Příběhy Slepého vypravěče.
V roce 1998 a 1999 jsem toho napsal jen málo. V té době
jsem totiž absolvoval povinnou základní vojenskou službu. Tady jsou ukázky:
Další myšlenka. Vzpomínka na Tebe. Vidím
Tě před sebou, beru do ruky pero a začínám psát. Ale proč? Je to snad lehčí
než mluvit? To určitě ne. Ale stejně to dělám.
Píšu o Tobě. Píšu pro tebe. Myšlenky unikají, jsou
rychlejší než ruka, nestačím je psát. Snaha je marná, čekám na další.
Není to snadné. Sama to víš.
Je to jako psát kroniku. Nebo dopis pro toho, koho miluješ.
Vybíráš slova, skládáš věty. Jednu po druhé a všechny najednou. Přemýšlíš,
škrtáš, opravuješ. Přidáváš a ubíráš. Čteš. Jsi spokojená? Je to přesně
tak, jak jsi chtěla?
Není to lehké. Souhlasíš?
Bojím se, že ji ztratím. Už se mi to
stalo a nechci to prožít znovu. Ona je to nejcennější, co v tuhle chvíli mám.
Možná další z frází v mém životě. Možná stejná jako miluji Tě. Možná
podobná té, kterou jsem řekl včera. Možná to všechno jsou jen prázdná
slova. Možná ...
Možná, možná, možná. Ale kde hledat jistotu? V jejích
očích? Ve slovech? Nebo v promilované noci? V uších zní hudba, do očí
padají záblesky světla. Zhasínám lampu, jdu spát. Vychází hvězda přilepená
na mé skříni. Dokud bude zářit, budu myslet na tu, kterou miluji. Vím, že
září celou noc.
Všimla sis, Krásko, jak nám utíká čas?
Hodina po hodině, den za dnem. Stárneme, měníme se, naše zájmy i myšlení
je jiné. To, co bychom včera považovali za normální, to dnes vidíme úplně
jinak.
Dívám se na noční oblohu, pozoruji hvězdy, měsíc, všechno
se pohybuje. Každý se žene za něčím, čemu věří, co považuje za správné
a důležité.
A co Ty, Krásko? Je pro Tebe důležité přátelství člověka,
nebo něco, na co si můžeš sáhnout? Nic na světě není stálé. I dobrého
přítele někdy ztratíš, ale nemá cenu se proto trápit. Vždyť sama víš,
Krásko, že třeba jen potkáš člověka a už i z toho máš radost. Usměješ
se, popovídáte si, a i kdybys před tím byla smutná, začne Tě zase bavit
život.
Přátelé prostě přicházejí a zase odcházejí. Ale důležité
je, že zase znovu přicházejí. Čas letí. Každý v životě ztratí hodně
přátel, kamarádů, ale i věcí, které měl rád, ale pokud mu zůstanou
vzpomínky a třeba jen jeden člověk, se kterým se cítí dobře, je nejbohatší
na světě.
A co Ty, Krásko? Znáš takového "svého" člověka?
Pokud mi to dovolíš, budu rád já tím člověkem, přítelem, který Tě učiní
bohatou.
Byla to hnusná noc. Jedna z nejhorších,
jakou kdy měla. Nebyla to deprese, co prožívala. Depresi si dokázala
vychutnat, ale tohle bylo daleko horší. Tohle byla samota, smutek, strach. Všechno,
co se v ní za dlouhou dobu nahromadilo. Nemohla a snad ani nechtěla tomu
vzdorovat. Nebránila se, neměla sílu. Nechávala se tím pohltit.
Chtělo se jí plakat. Ale to už dávno nedokázala.
Nemohla spát. Celou noc se dívala do stropu a promítala si
nejhorší okamžiky svého života. Měla chuť zahodit všechno, o co kdy
bojovala. Všechny sny a cíle. Někam se schovat, před vším a před všemi
utéct. Ale stejně nemohla utéct sama před sebou.
Právě teď potřebovala mít vedle sebe někoho, kdo by jí
řekl "nevzdávej to". Ale nikdo takový tady nebyl.
A tak to vzdala.
Toužím po Tobě.
Když jsem Tě poprvé uviděl, okouzlila jsi mně. Nemluvili
jsme spolu, jen jsme se na sebe dívali. Usmívala ses. Tvé oči zářili spolu
s Tvými rty. Ten pohled se mi vryl hluboko do paměti. Tenkrát jsem nevěděl,
jestli Tě ještě někdy uvidím. Ani zda budu mít příležitost slyšet Tvůj
hlas, nechat se jím unášet za hranice vnímání, do světa neomezené
fantazie.
Těch setkání bylo později mnoho. Nikdy jsme spolu nebyli
sami, ale vždy jsi ve mně dokázala probudit představivost, která vyvolávala
v mé mysli úžasné obrazy.
Toužím po Tobě.
Tvoje tvář se mi vrací ve snech. Na každém kroku mi Tě
něco připomene a znovu probudí vzpomínky. Zamiloval jsem se do Tebe. Bezhlavě,
nenapravitelně, bláznivě. Zcela jsi spoutala mou duši. Už nepatřím sobě,
ale jen Tobě.
Miluji Tě.
Ale miluješ i Ty mně? Na lásku jsou vždy potřeba dva.
Jednostranná láska je pouze touha. A bolest. Možná jsem si vytvořil jen krásný,
ale neskutečný a nesplnitelný sen.
Toužím po Tobě.
Stále se ptám, jestli jsou Tvé city stejně silné, jako
moje. Ale odpověď nepřichází. Chtěl bych Ti v objetí šeptat slůvka lásky.
Těším se na každé nové setkání. Každý okamžik, kdy můžu být s
Tebou, pro mně znamená okamžik štěstí. Pohled do Tvých očí mně naplňuje
nadpozemskou radostí.
Toužím po Tobě.
Vidět Tě, slyšet, cítit. To jsou teď moje myšlenky.Napadá
mně spousta otázek, na které neznám odpověď.
Toužím po Tobě. A co Ty?
Tak tohle je moje dávná tvorba. Prosím, buďte shovívaví při kritice. Děkuji.